V Greplově podání (✍SČ, 1998) částice a výrazy nabývající povahy částic, které napomáhají – zpravidla v souhře s prostředky gramatickými a prozodickými indikátory – signalizovat víceméně jednoznačně ↗komunikační funkce výpovědi. Jsou různého původu a stojí většinou na začátku výpovědi: To neumíš pozdravit?! („výtka“); Jak to se mnou mluvíš?! („výtka“); Co bych se mu omlouval! („odmítnutí návrhu“); Vždyť přece nemá kvalifikaci! („námitka, protest“); Co abychom si dali zmrzlinu („návrh“); Víš co_(,) dáme si / dejme si zmrzlinu („návrh“); To víš, že ti pomohu („ujišťování“); Klidně si zapalte („dovolení“); Díky_(,) žes přišel („poděkování“); Běda ti nepřijít („výhrůžka“); Že se řízneš! („varování“); Raději mu to neříkej („rada, doporučení“); Viď že přijdeš! („naléhání“); Já ti dám (ukážu…) neučit se! („výhrůžka“); Když tak mi zavolej („podmíněná výzva“); Když on se neučí! („námitka“) aj.

Motivace pro zavedení kategorie i.č. přichází z jejich chování. Např. pokud je slovo klidně autosémantický slovní druh příslovce, ukazuje jiné vlastnosti, než když je synsémantický slovní druh částice: (i) řazení příslovce ve větě se řídí jinými principy než částice: Klidně čekejte / Klidně počkám (příslovce n. částice) × Čekejte klidně / Počkám klidně (jen příslovce), (ii) jen příslovce může přijmout negaci: Neklidně čekejte / Neklidně počkám (jen příslovce); (iii) příslovce má volnější distribuci než částice, která je jen u imperativu, aj.

Viz též ↗modifikační částice.